Vlk obecný (canis lupus)

Vlk obecný (Canis lupus) je jedním z nejkontroverznějších zvířat. Patří k nejnenáviděnějším a zároveň nejobdivovanějším šelmám světa. Původní obyvatelé Severní Ameriky, ale například i germánské a slovanské národy v Evropě vlky uctvali a respektovali.
S rozvojem západní civilizace však začali lidé vlky pronásledovat tak jako žádné jiné šelmy. Postupně se tato inteligentní a plachá zvířata stala obětí pověr a báchorek o krvelačné bestii.

Pověst o římské vlčici, která odkojila Romula a Rema, jistě každý zná. I naše gymnázium, obrazně řečeno, odkojilo vědomostmi mnoho generací studentů. Proto v diskusi o tom, kterému zvířeti by  Klub absolventů mohl být adoptivním rodičem v brněnské ZOO, padla volba právě na vlka.

Vybrali jsme pro vás zajímavé informace ze života těchto nádherných zvířat. Najdete je na kažném z nevyhrávajících lístků naší hry o ceny. Zakoupením takového lístku přispějete na chov vlků v ZOO Brno, Klub absolventů se stane adoptivním rodičem vlka arktického a současným studentům gymnázia za to bude umožněna poznávací exkurze do ZOO zdarma.

Z informací na nevýherních losech jsme připravili krátký vědomostní kvíz. Zájemci, kteří se jej podle pokynů moderátora zúčastní, mohou vyhrát hodnotnou cenu. Takže každý los je vlastně výherní…

Váš Klub absolventů Gymnázia v Zastávce, z.s.

Citáty:

„Vlk by dneska žil stejně jak před tisíci lety, zatímco člověk ve svý podělaný aroganci říká škodám, který páchá, pokrok.“

— Werner J. Egli, švýcarský spisovatel

„Poražený vlk nastaví krční žílu a vítěz ho nechá na pokoji. Ne tak člověk – ten střílí i do vzdávajícího se.“

— Erazim Kohák, český filozof, spisovatel a vysokoškolský pedagog

„Někdy si vážně říkám, jestli jsou vlci jen obyčejná zvířata, nebo nadpřirozené bytosti.“

— Ťiang Žung, Totem vlka

„Nejvýše postavený vlk ve smečce není ten, kdo používá brutální sílu. Je to ten, kdo by ji mohl použít, ale rozhodne se to neudělat.“

— Jodi Picoult, americká spisovatelka

„Vlci se navzájem nepožírají.“

— Honoré De Balzac, francouzský spisovatel (1799–1850)

„Zlaté oči, které mohou k smrti vyděsit, jsou fascinující. Člověk, který se jednou spatřil pohled vlka, nikdy nezapomene na jeho oči.“

 Anne Ménatory, francouzská přírodovědkyně

„Člověk bez peněz je vlk bez zubů.“

 František Vymazal, český lingvista a překladatel (1841-1917)

„Vlci nezabíjejí vlky. Zmije nenapadne zmiji. Pouze v pestrém společenství lidí si musí dát pozor bratr na bratra.“

— Dean Ray Koontz, americký autor

„…Říkala, že svoboda vlka má stejnou cenu jako svoboda člověka…“

— Werner J. Egli, švýcarský spisovatel 1943 Volání vlka

„Když nedokážeme porozumět vlkům, stěží budeme rozumět něčemu jinýmu.“

— Roger Caras, americký fotograf (1928–2001)

„Vlk nás naučí poznat sebe samého, rozvíjet svou sílu, sebedůvěru a jistotu tak, abyste to nemuseli demonstrovat a dokazovat ostatním.“

— Lois Crisler

„Časy, kdy byl člověk člověku vlkem, jsou už za námi. Dnes jsme bohužel jeden druhému člověkem.“

 Ladislav Muška

Zajímavosti ze života vlků:

Vlci mají, stejně jako ostatní psovité šelmy, celkem 42 zubů: 20 v horní čelisti a 22 v dolní. Vlčí tesáky mohou být dlouhé až 6,25 cm. Jsou ostré a lehce zakroucené, čímž umožňují pevné uchopení kořisti. Řezáky jsou také velmi ostré a umožňují vlkovi ukusovat z kořisti velké kusy masa. Vlk dokáže svými čelistmi vyvinout tlak až 10 MPa, což mu dovoluje rozkousávat i velké kosti. Pro srovnání – německý ovčák dokáže vyvinout tlak pouze 5 MPa.

Vlci jsou stejně jako psi nebo kočky citliví na vibrace a dokáží rozpoznat blížící se zemětřesení několik dní před jeho příchodem. Dokáží se podle intuice dorozumět s ostatními členy smečky.

Vlk je největším zástupcem psovitých šelem, váží 35 až 52 kg. Je dlouhý 150 až 190 cm a vysoký 65 až 80 cm. Samice jsou menší – váží zhruba o 25 % méně než samci. Mezi různými poddruhy vlka jsou velké rozdíly v hmotnosti i ve velikosti. Na velikost má také vliv hojnost kořisti v oblasti, kde žijí. Logicky čím více kořisti, tím větší vlci vyrostou. Plné velikosti vlk dosáhne ve věku okolo jednoho roku.

Na území současné České republiky byl vlk vyhuben na konci 19. století a začátkem 20. století. V Čechách je uváděno datum 2. prosince 1874 a na Moravě 5. března 1914. V pozdějších letech docházelo v ČR pouze k náhodnému výskytu, kdy osamělí jedinci zabloudili na české území ze zahraničí. V současné době lze hovořit o návratu vlčí populace na území České republiky, kdy v roce 2015 byl zaznamenán výskyt vlků v pohoří Šumava, Lužici, v Beskydských horách, v oblasti Kokořínska či na území bývalého vojenského výcvikového prostoru Ralsko.

Vlci původně obývali celou Evropu, včetně našeho území. První známky přítomnosti vlků pochází z keltského období (zhruba 5. a 6. st.) – jedná se o nálezy z vykopávek a názvy některých lokalit.
Z doby příchodu Slovanů se dochovala řada zeměpisných názvů (ať už lidských sídel či přírodních útvarů) a pravděpodobně zde mají kořeny i jména lidí (Vlk, Vlček atp.).

Počty ulovených vlků se zvyšují ve 14. století, kdy se k lovu začínají používat střelné zbraně. Kromě zbraní se k lovu používají i různé druhy pastí, např. železa, tlučky či tzv. vlčí jámy (velká jáma v zemi, často zpevněná dřevem, přikrytá a zamaskovaná).

Posledním útočištěm vlka v Čechách se stala Šumava. Za datum zastřelení posledního zdejšího vlka je považován 2. prosinec 1874. Osamělí jedinci se tu objevovali i po tomto datu, ale životaschopná populace se tu již nikdy nevytvořila.

Populace na Moravě a ve Slezsku se udržela o nějaký ten rok déle – útočištěm se staly především Beskydy. Posledního vlka zde zastřelil 5. března 1914 František Jež u Bukovce (dnes zde, v nejvýchodnějším výběžku ČR, stojí tomuto vlku věnovaný pomník).

Intenzivní lov vlků nastal ve druhé polovině 17. století. K původním způsobům lovu přibylo zabíjení pomocí jedu a totální vyhubení vlka se stalo oficiálním cílem. Početnost populace začala výrazně klesat na začátku 18. století přičemž k největšímu poklesu došlo v druhé polovině tohoto století.
U nás jsou vlci chráněni Úmluvou o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (tzv. „Bernská konvence“), ke které se Česká republika připojila v srpnu 1997 jako jedna z posledních, navíc se třemi dodatky, které ji výrazně omezují. Jeden z nich vyjímá vlka, medvěda hnědého a některé druhy dravých ptáků ze seznamu přísně chráněných druhů živočichů.

Vlk obecný (Canis lupus) je jedním z nejkontroverznějších zvířat. Patří k nejnenáviděnějším a zároveň nejobdivovanějším šelmám světa. Původní obyvatelé Severní Ameriky, ale například i germánské a slovanské národy v Evropě vlky uctívali a respektovali. S rozvojem západní civilizace však začali lidé vlky pronásledovat tak jako žádné jiné šelmy. Postupně se tato inteligentní a plachá zvířata stala obětí pověr a báchorek o krvelačné bestii.

Původně žil vlk v téměř celé Eurasii a Severní Americe od pásma severských tunder až po jižní polokouli. Nyní je však jeho areál v důsledku pronásledování podstatně zmenšen. V České republice trvale zatím obývají vlčí smečky CHKO Kokořínsko-Máchův kraj, Severní Čechy, Broumovsko,  Krušné hory a Šumavu. Jedinci se objevují v Beskydech, Bílých Karpatech, na Jesenicku nebo na Vysočině. Jeho většímu rozšíření do dalších částí republiky brání zejména ilegální lov.

Vlci žijí a loví ve smečce. Potravou jim jsou především jeleni a divoká prasata, v menší míře také srnci a další drobnější živočichové. Příležitostně loví i ovce, pokud nejsou dostatečně zabezpečeny.
Víte, že vlk býval naším nejhojnějším či nejpopulárnějším zvířetem? Vždyť je u nás 71 „vlčích obcí“ – Vlkovů, Vlčkovů, Vlčkovic, Vlkonic, Vlkoší, Vlčnovů, Vlčích ad.

Podle zákona o ochraně přírody a krajiny je u nás vlk chráněným druhem a je klasifikován jako kriticky ohrožený.

Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu.

Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči, kratší a výrazně trojúhelníkovité uši, volně svěšený ocas a výrazně odlišné držení těla.

Nejdůležitějšími vlčími smysly jsou čich a sluch. Čich je stokrát až milionkrát lepší než u člověka. Vlk dokáže za dobrých povětrnostních podmínek svoji kořist zvětřit na vzdálenost několika kilometrů. V lesnatých oblastech s nízkou hustotou velkých kopytníků je čich jistě nejdůležitějším smyslem, který vlkům umožňuje vyhledání kořisti a lov.

V otevřených planinách nebo v tundře však může být jako čich stejně důležitý i zrak. Ostrosti, s jakou vidí člověk, se vlci nevyrovnají, sítnici jejich oka však pokrývá řádově 4‒5x více tyčinek než  sítnici lidskou, což má význam především pro noční vidění. Vlci dokáží velmi dobře zachytit i nepatrný pohyb a v oblasti šedých odstínů rozlišují mnohem lépe než lidé. Schopnost rozlišovat barvy mají vlci pouze v oblasti modrého až zeleného spektra (420‒550 nm).

Vlci mají, stejně jako ostatní psovité šelmy, celkem 42 zubů. Vlčí čelisti dokáži vyvinout dvojnásobný tlak oproti čelistem německého ovčáka, což jim umožňuje rozkousávat i velké kosti.

Páření vlků probíhá v období mezi koncem ledna a dubna, v závislosti na zeměpisné šířce. Čím severněji, tím později páření začíná. Během tohoto období se rodičovský pár zdržuje mimo smečku, aby nebyl rušen ostatními. Rodičovský pár (také nazývaný plemenný, dříve „alfa“) je také téměř vždy jediný pár ve smečce, který má právo se rozmnožovat.

Mláďata vlka se rodí po 59 až 63denní březosti, většinou v dubnu nebo v květnu. V jednom vrhu bývá zpravidla čtyři až šest vlčat, ale může být více nebo i méně. Velikost vrhu závisí především na množství kořisti v místě, které smečka obývá. Čím méně kořisti se v oblasti vyskytuje, tím méně mláďat se narodí.
Většina mláďat vlka nepřežije první rok života – úmrtnost bývá okolo 60 %. Mláďata dospívají až ve třech letech. Vlk se může v přírodě dožít 12 až 15 let.

Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokáží žít i v kulturní krajině, která je člověkem výrazně ovlivněná.

Vlci jsou sociální zvířata žijící v dobře organizovaných smečkách.

Vlk je typickým příkladem šelmy, žijící v uzavřených societách ‒ smečkách ‒, které lze nejlépe chápat jako rodiny. Vůdčí, plemenný pár je jediný, který se rozmnožuje. Ostatní členové smečky jsou zpravidla různě staří potomci tohoto hlavního páru. Po dosažení dospělosti mladí vlci většinou smečku opouštějí, vyhledávají partnera a zakládají rodinu. Tradiční představy o silném hierarchickém postavení jsou založeny na pozorování vlčích smeček v zajetí, kde vlci nemají možnost migrace po dosažení dospělosti.
Život ve smečkách je pro vlky mnohostranně výhodný. Členové smečky si pomáhají jak při výchově mláďat, tak při lovu. Velikost smečky se většinou pohybuje mezi dvěma až osmi jedinci.

Vlčí teritorium můžeme chápat jako území, na kterém se nacházejí členové jedné smečky a které je vyznačeno pachovými značkami. Teritoria nejsou pevně stanovená, ale mohou se vzájemně překrývat. Jejich velikost je ovlivněna početností a druhy kořisti, počtem a vlastnostmi vlků ve smečce, povahou terénu a jinými faktory. V lesnatých oblastech s dostatkem potravy je lovecký revír velký pouze několik desítek km2, ale v pustinách může mít rozlohu až 1300 km2.

K označení svého revíru používají vlci především zvukové signály. Tímto signálem je vytí smečky. Nejčastěji ho můžeme zaslechnout koncem léta a začátkem podzimu (od srpna do konce října), protože se k lovu smečky přidávají mladí nezkušení vlci.

Vlk svou kořist dokáže pronásledovat i několik kilometrů a vyvinout při tom okamžitou rychlost až 60 km/h. Ve středoevropských podmínkách loví hlavně jeleny a divoká prasata, v menší míře také srnce, drobné hlodavce, lišky, toulavé psy a příležitostně i ovce, které nejsou dostatečně zabezpečeny.
Vlci mají velmi důležitou úlohu pro ekosystém, protože snižují stavy kopytníků ‒ loví především slabé a nemocné jedince. V mongolské stepi by bez vlčích útoků gazely, svišti, zajíci a hraboši zakrátko spásli veškerou vegetaci, která leží na tenké vrstvě stepní půdy.

Vlčí potrava podléhá značným sezónním změnám. V létě a v době rozmnožování vlci neloví jenom velkou kořist, ale často se živí menšími savci, výjimečně ptáky, plazy, rybami a dokonce i hmyzem. V zimě se však živí hlavně kopytníky. S oblibou požírá i zdechliny, čímž plní v lese funkci tzv. zdravotní policie. Občas vlci napadají i nezabezpečená stáda ovcí. Denně vlk spotřebuje 3‒5 kg masa.

Vlci jsou schopni svoji kořist pronásledovat i několik kilometrů. Svou oběť usmrcují zpravidla prokousnutím hrdla po předchozím útoku a sražení kořisti na zem. Konzumace ulovené kořisti začíná otevřením hrudního koše a břišní dutiny nebo svalovinou končetin. Pak vlk konzumuje trup, hlavu a zbytky včetně kostí.

Víte, že vlk dokáže za den sežrat až 9‒12 kg masa, ale v době nouze dokáže hladovět i několik týdnů?

Život ve smečkách je pro vlky mnohostranně výhodný: nejnázorněji je to patrné při lovu, kdy vlci štvou kořist ‒ většinou kopytníky, několikanásobně těžší, než jsou oni sami. Nicméně, i  samotný vlk je schopen zabít svou největší kořist ‒ dospělého losa, bizona nebo pižmoně, Čím je více vlků ve smečce, tím úspěšnější sice může být lov, ale zároveň nižší množství masa na jednoho vlka připadá.

Sociální organizace vlků je výsledkem dlouhého a složitého evolučního procesu, ale jeden z důvodů života ve smečkách může být dělení o „přebytek z lovu“. Ulovená kořist je vyhledávaným zdrojem potravy pro další predátory ‒ lišky, kuny, krkavce nebo medvědy. Například krkavci jsou schopni za den ze zabitého zvířete zkonzumovat více než 30 kg.

Vlci bývají při lovu velmi obezřetní a dlouho svoji kořist testují. Nemohou riskovat jakékoli poranění, to by pro ně mohlo znamenat život ohrožující handicap. Pouze 10‒49 % útoků vlka končí úspěchem, proto se jejich nejčastější kořistí stávají zvířata slabá, mladá (nebo naopak příliš stará), nemocná nebo hůře smyslově vybavená.

Na celé planetě Zemi dnes žije zhruba 7 000 000 000 lidí a odhadem pouhých 150 000 vlků. V Kanadě jich žije přibližně 60 000, na Aljašce mezi 7 000 a 12 000 a dalších 6 000 v USA. Na území bývalého Sovětského svazu žije okolo 25 000 až 30 000 vlků, dalších 10 000 až 30 000 v Mongolsku. V Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang přežívá okolo 10 000 vlků, v Tibetu asi 2 000,
v Indii 800 až 3 000.

Na celé planetě Zemi dnes žije zhruba 7 000 000 000 lidí a odhadem pouhých 150 000 vlků. Ale odhaduje se, že jen v USA bylo mezi lety 1850 a 1910 zabito přes 2 000 000 vlků. Mezi lety 1871 a 1916 bylo v Britské Indii vyhubeno asi 100 000 vlků. Kolem roku 1940 zbylo z 200 000 vlků na území Sovětského svazu asi 30 000.

Vlci jsou věrnější než lidé, jejich partnerské svazky bývají celoživotní. Vlčí smečku tvoří většinou rodičovský pár a jeho potomci (děti první a dalších generací, případně strýcové a tety). V biologickém smyslu se tedy jedná o rodinu.

Vlci neodkládají své děti v babyboxech a kojeneckých ústavech. Nepotřebují dětské domovy. Vlčí smečka je jako jedna rodina a vždy se v mezích možností postará o vlčata, která pro ni představují budoucnost. Ať už matka vlčice uhyne nebo naleznou osiřelá vlčata v cizím brlohu. Vlčata adoptuje jiná vlčice a ostatní členové smečky jí pomůžou.

Vlci si neplatí školné, přesto mají vlčí školičku pro svůj dorost, kde matka, strýčci a tetičky učí hrou vlčata, jak se správně a s úctou chovat k ostatním členům smečky i všem ostatním potřebným vlčím dovednostem. My lidé máme všechno, jen na své děti nemáme čas. A tak nám náš vlastní dorost, všude kam se podíváme, stále více „vlčí”.

Vlci, stejně jako lidé, dokážou cíleně komunikovat a spolupracovat s jiným, zcela odlišným živočišným druhem – krkavci. Na rozdíl od nás si ale druhá zvířata neporobují a nezavírají. Svazek je rovnoprávný.
Vlčí smečka je dobrovolné seskupení. Každý jedinec ji může opustit, pokud mu soužití v ní nevyhovuje, není pro něj něčím přínosné a stanovená pravidla mu nevyhovují.

Vlci nejsou rasisti ani uzavřená sekta. Přijmou do smečky cizího odlišně zbarveného vlka, pokud je ochoten podřídit se pravidlům a zásadám smečky.

Vlci nemají soudní tribunál, volby, parlament ani politiky. Přesto dokáží z postu šéfa sesadit samozvané, agresivní či neschopné jedince, jejichž rozhodování či egoistické avantýry by smečce škodily.

Vlci si neplatí zdravotní a sociální pojištění, přesto se vlčí smečka postará o staré, zraněné a nemocné vlky. Nemohou-li sami lovit, vypadaly jim zuby či jsou tak zesláblí, že nemohou chodit, rozdělí se s nimi zdraví jedinci o potravu nebo jim ji dokonce natráví ve vlastním žaludku a donesou.

Vlci nehovoří dlouhosáhle nad rakví o zásluhách zesnulého, s vidinou tučného dědictví, jako lidé. Přesto nejsou bezcitní, jak si myslíme. Každý, i ten nejposlednější člen smečky je důležitý. Měl své místo, jméno, pach i přátele. Při úmrtí skončí hry, každý z pozůstalých vlků se s mrtvým tichým gestem rozloučí a smečka truchlí. Ne na oko pro příbuzné, ale doopravdy, často několik dní. Tichá prázdnota po chybějícím členu smečky se zacelí až za několik dlouhých měsíců.

Vlčí smečku tvoří většinou rodičovský pár a jeho potomci (děti první a dalších generací, případně strýcové a tety). V biologickém smyslu se tedy jedná o rodinu. Občas se může vyskytnout případ, že jsou do smečky přijati i cizí vlci.

U vlků se vše točí kolem rodiny. Rodina je základ, bezpečí, stabilita, celý smysl života. Pro ni jsou dokonce ochotni obětovat život.

Rituály jsou významnou součástí vlčího života a přispívají k upevnění vzájemných vztahů: obřad při probouzení, pozdravení vůdčích zvířat, když se vrátí domů, společné vytí. Stejně jako pro vlky jsou i pro lidi rodinné rituály nezbytné. Prostředkují blízkost, pospolitost, orientaci a posilují soudržnost. Jak jsou důležité v denním životě, zjistíme, až když je přestaneme udržovat.

Při výchově se celá vlčí rodina stará o potomky. Zatímco vlčata jsou krmena ještě v noře, nosí otec a starší sourozenci matce žrádlo. Později všichni členové rodiny obstarávají výrostky tak, že jim vydáví natrávené maso.

Jak funguje výchova vlčí metodou? Mladému vlkovi nic nezakazovat, ať získává zkušenosti a zároveň se učí, že každé jednání má své důsledky. Vlčí rodiče tak svým potomkům prostředkují správně dávkované spojení mezi velkorysostí a omezením volnosti, družnou pospolitostí a hranicemi, které se nesmí překračovat.

V jednom se však výchovná metoda vlků odlišuje od výchovy mnoha lidských rodičů: Jsou ve výchově jednotní a takto vystupují i navenek. Malá vlčata nemají šanci rodiče rozeštvat podle vzoru: „Když to nedovolí tatínek, tak prostě půjdu za maminkou.“

Ani vlčí rodiče nejsou dokonalí. I oni mohou být někdy náladoví, projevovat vztek, frustraci, zlost netrpělivost, nebo naopak radost, lásku, nadšení a vtip. Tyto emoce se často mění jako u nás lidí, když ráno vstaneme špatnou nohou z postele.

I roční vlci ve vlčí rodině se láskyplně starají o své mladší sourozence. Jejich role je nenahraditelná a pomáhá rodině přežít. Pokud někdy jeden vrh nepřežije, chybí tito sourozenci v následujícím roce jako pomocníci při výchově.

Ve vlčí rodině je každý člen pro skupinu důležitý a zastává místo, kde je ho třeba. Jeho místo neurčují rodiče ani vůdčí vlci. Mladí vlci se spíš učí poznávat své silné stránky a v případě nouze sami zaskakují a pomáhají. Mezi vlky jsou rychlí štváči, kteří jsou nezbytní při lovu, v hlubokém sněhu běží jako první ti nejsilnější a prošlapávají stopu a z těch mimořádně trpělivých jsou vynikající chůvy.

O tom, kdo patří k vlčí rodině, rozhodují jak narození, tak sociální podmínky. Pokud je například v jedné smečce nadprůměrně mnoho navzájem příbuzných, mají jedinci z jiných smeček větší šanci, že budou přijati. Vlci se tak vyhýbají příbuzenskému páření, a proto zůstane genetická rozmanitost zachována.

Aby skupina fungovala, musí všichni členové pracovat společně a být vedeni sebejistými osobnostmi. To platí jak pro včí smečku, tak pro lidské velké rodiny a dynastie. Úspěšní vždycky staví zájmy společenství nad zájmy jednotlivce. To je zárukou dlouhého přežití.

Recept na úspěch každé vlčí rodiny se opírá o tři pilíře: zaprvé o soustředění na to podstatné, to znamená, že musí pracovat společně pro blaho rodiny; zadruhé o ustavičnou komunikaci a společné rituály a zatřetí o silné vedení.

Vlčí rodinu nevede vždycky ten největší, nejsilnější nebo nejodvážnější vlk. Vedení je spíše úplně individuální. Podle konkrétních schopností se mohou v určitých situacích dočasně stát vůdci smečky i jiní členové vlčí rodiny. V domácím revíru to dokonce mohou být i mladí vlci. Vůdčí vlk kvůli tomu o svou korunu nepřijde.

Pro vedení vlčí rodiny je důležitá zkušenost. A pokud nějaký vlk učiní na základě své zkušenosti a přesvědčivosti v určitých situacích své rozhodnutí, je pak akceptováno celou skupinou. Vedení je tedy stejně individuální jako osobnost, která vede. Pokud je ale potřeba učinit nějaké rozhodnutí, například jeví-li se určitá situace jako nebezpečná, pak jsou to vůdčí zvířata, která na základě své zkušenosti vědí, jak dál.

Principiálně platí, že vůdčí osobnost by měla disponovat mentální silou a sociální inteligencí, aby ji mohli ostatní členové skupiny brát vážně. Vlci, kteří jsou v hierarchii vysoko, vždycky usilují o to, aby v rodině jako základní rozpoložení panovalo přátelství a harmonie. Taková zvířata podporují soudržnost a pocit pospolitosti. Respektovaná vůdčí zvířata nemají zapotřebí ustavičně nad někým dominovat, jelikož vyzařují přirozenou autoritu.

Pozice vůdčího vlka nemá nic společného s agresí. Šéfové, kteří se ustavičně vychloubají nebo provokují, se většinou obávají, že přijdou o své postavení, a proto ve skutečnosti žádnými vůdčími osobnostmi nejsou. Vlk dokáže svou přirozenou autoritou nastavit hranice, například obyčejným přímým očním kontaktem, zavrčením nebo tím, že zastoupí cestu.

Jedna studie říká, že ve vlčí skupině vedou ti, kdo jsou nejčastěji ve stresu. V jejich výkalech byl nalezen hormon glukokortikoid, který se vyplavuje, je-li tělo vystaveno dlouhodobému stresu. Z evolučního hlediska to znamená, že odpovědná pozice je spojena s dlouhodobým vysokým sociálním stresem.
Vlčí rodina nepotřebuje kvóty na podíl žen ve vedení. Důležitá rozhodnutí dělá vůdčí pár společně, i když v případě pochyb se vlčí rodina, včetně vůdčího samce, orientuje podle vůdčí samice. Samci s tím nemají žádný problém.

Vůdčí páry vlčích rodin zůstávají obecně po celou dobu života spolu. Když jeden z nich zemře, nastoupí na jeho místo nejbližší zkušený vlk, který už předtím prozíravým rozhodnutím rodinu přesvědčil o své sociální kompetenci. Opravdové boje o vůdčí pozici v rámci jedné rodiny jsou skutečně výjimečné – na rozdíl od vlků ve výběhu.

Řeč vlčího těla je ohromující: výstražné signály jako vrčení, mručení, cenění zubů, chňapání nebo štípání mají zabránit vážným bojům. Konejšivé signály jako odvracení hlavy, klopení zraku, nevšímavost nebo hrabání pomáhají odbourávat stres. Usmiřovací signály jako dotyky, ležení těsně vedle sebe, souběžný běh, olizování a okusování kožichu slouží k lepšímu vzájemnému vzájemnému porozumění a usmiřování.

Důležitý komunikační prostředek vlků i lidí jsou oči. Stejně jako člověk vnímá i vlk upřený pohled jako hrozbu. Když sklopí zrak nebo stočí pohled jinam, jde o signál podřízenosti či přívětivosti. Veselá, otevřená tvář je spojována s úmyslem hrát si. Změna velikosti panenky ukazuje u obou druhů – člověka i vlka – emoce: radost, bolest, strach, zlost.

Vlci se vyhýbají přímému očnímu kontaktu, protože spolu jednají velmi ohleduplně. Při komunikaci se sice na sebe krátce podívají, ale delšímu zírání do očí se vyhýbají. Když jsou si dva lidé blízcí, často při vzájemných dotycích jako výraz blaženosti zavírají oči. Podobně je to i u vlků, když jim partner oždibuje při sociální péči kožich.

Vzájemná tělesná péče je důležitá část sociálního života vlků, výraz starostlivosti a náklonnosti vůči partnerovi. Podobnou reakci zažíváme u našich domácích zvířat. Když hladíme psy klesá nám tlak a podporuje se vzájemná vazba. Něžným hlazením a masírováním výrazně klesá srdeční tep a v mozku dochází k vyplavování antidepresivních transmiterů, jako jsou serotonin a dopamin, a zvyšuje se hladina oxytocinu, což je hormon, který se stará o větší klid a důvěru.

Komunikace mezi vlčími mileneckými páry vyvolává u většiny lidských pozorovatelů rozpačité vzdychnutí. Námluvy se konají celý rok. Vůdčí pár se navzájem očichává, dotýkají se čenichy. Olizují se, oždibují a okusují si obličej, uši, zátylek a ramena. Vlčice pokládá vlkovi tlapy na záda nebo ramena, což připomíná lidské objetí.

Emoce jsou základ, proč spolu vlci komunikují pomocí zvuků. Dokáží poznat, zaslechnout a odlišit jemné podtóny, které zaznívají v každém vytí. Tak se zdáli poznají nejen jednotlivá individua, ale vědí také, v jaké náladě se vyjící vlk právě nachází.

O vlčím vytí se vypráví spousta mýtů. Ne, vlci nevyjí na měsíc, přestože tento obraz je rád využíván v romantických – nebo strašidelných – filmech. Pokud vyjí spíše ve fázi úplňku, pak to má spojitost toliko s lepšími světelnými podmínkami, které vlci využívají, aby například vyrazili lovit. Pro vlky je typické, že se skupinovým vytím nalaďují na lov.

Vlci mohou nejen cítit, ale také „vidět“. Jejich lebka obsahuje miliony čichových receptorů, jsou dokonce i v tlamě. Poznají nejen to, jaký vlk před nimi běžel, ale také, jak je to dlouho. Vlčí čenich ví všechno.
Očichávání značek podél hranic vlčího revíru dává rivalům zprávu o tom, kolik obyvatel zde žije, jak jsou velcí a jak silní. Zatímco uprostřed vlčího loviště nehraje žádnou roli, kdo běží vpředu, při kontrole hranic vede skupinu vůdčí pár.

Vlci žijí v pevných teritoriích, svém domově. Znamená pro ně ochranu, potravu a bezpečné místo, kde by mohli vychovat potomky. Aby své loviště vymezili proti cizím vlkům, musí vůdčí vlci dělat pachové značky těsně vedle sebe jako sloupky zahradního plotu, dělají to pomocí moči, výkalů a hrabáním.
Ve vlčím světě jde o to, nalézt své místo v ekosystému a přežít. Dobré vlčí loviště nabízí dostatek prostoru pro úkryt a spolehlivou nabídku potravy. Velikost revíru záleží na ploše, která je k dispozici, počtu vlků v celkové populaci, počtu kořisti a stabilitě smečky. Vlci si volí teritorium tak velké, aby poskytovalo dostatek potravy dlouhodobě.

Vlci si volí teritorium tak velké, aby poskytovalo dostatek potravy dlouhodobě. Čím víc kořisti je v dané oblasti, tím je revír zpravidla menší. Ve střední Evropě se vlčí revíry rozkládají v průměru na ploše 150–350 km2, na severu Sibiře a severu Kanady přesahuje teritorium 1000 km2

Každé vlčí teritorium tvoří „vnitřní revír“, kde se vlci zdržují dvě třetiny času, tedy cosi jako dům a zahrada, a „vnější revír“, který odpovídá procházce za humna nebo vycházce do města. Za normálních okolností zůstávají vlčí revíry rok co rok a generaci co generaci stabilní, i vlčí nory bývají často využívány dlouhá desetiletí.

Vlci v sobě nosí otisk domova jako nějakou mapu. Znají každý strom, každé křížení cest a vodní zdroj. Vzpomínají si na zahrabané zásoby potravy, používají zkratky, využívají důvěrně známou síť cest, vědí, na jaké místě se dá nejlépe překonat vodní tok, a mají svá oblíbená místa.

Vlci mají velmi silně vyvinutou potřebu chránit domov a rodinu. V jakém rozsahu to činí, závisí na mnoha faktorech, zéjmena na tom, jestli mají dostatek místa a potravy, a proto mohou žít pokojně vedle sebe různé vlčí rodiny. Překrývající se teritoria pak chrání společně.

Vlci jsou podobní lidem i v tom, že se stávají vášnivými obránci svého domova, pokud hrozí, že by je o něj mohl někdo připravit. Spory o hranice končící smrtí se objevují převážně u vlčích rodin, které mezi sebou nemají žádný příbuzenský vztah. Vlci mají od přírody silně vyvinutou zábranu napadat příbuzné.

Nejčastější příčinou smrtí vlků jsou (kromě lidí) souboje s rivaly o lovecké území. V Yellowstonu tak umírá až 20 % všech vlků, a to i přesto, že se principiálně snaží vyhýbat konfrontacím, neboť každý souboj znamená zvýšené riziko zranění a představuje nebezpečí pro vlastní rodinu.

Agresivní souboje se u vlků odehrají jen tehdy, pokud všechna varování a značkování nemají na vetřelce žádaný účinek. V takovém případě se každá smečka snaží konkurenta vyhnat a zabít. Boje na život a na smrt jsou ve skutečnosti až přízračně tiché, na rozdíl od filmových scén s bojujícími vlky plných nebezpečně znějícího vrčení a cenění tesáků.

Dříve se mělo za to, že vlci se dají socializovat pouze s příbuznými druhy. Ale velmi těsné je například spojení vlků a krkavců.

Krkavci jsou pro vlky parťáky při hraní, jsou také „čisticím oddílem“ pro oblast, kde se nachází nora, protože žerou vlčí trus.

Krkavci a vlci mají typ jakési společné „řeči“, vlci rozumí krákání typu „objevil jsem potravu“ nebo „pozor, nebezpečí na blízku“.

Krkavci jsou označováni za „oči vlka“.

Vlci plánují útok jako vojenská jednotka, neboť vědí, že vyrazit bez konceptu není jen ztráta energie, ale je to také nebezpečné. Proto je důležitým prvkem zvažování rizika. Nakonec jde přece o to: zabít a sám nebýt zabit. Proto musí vlci svou kořist velmi důkladně pozorovat.

Při lovu vlci svou kořist velmi důkladně pozorují. Všímají si u zvířete i těch nejmenších odchylek, dokonce i když je ve stádě jen jedním z mnoha kusů. Vidí věci, kterých si my nevšimneme: kulhání, supění… Pro úspěch lovu jsou stejně tak důležité i povětrnostní podmínky a obranné strategie kořisti.

Vlcí truchlí. Když zemře nebo zmizí nějaký člen rodiny, hledají ho, jsou rozrušení, občas agresivní, naříkavě a dlouho vyjí. Ale po nějakém čase se otřepou, zvednou se a pokračují dál. Následují rytmus života: loví, žerou, rozmnožují se a starají se o své rodiny. Dělají všechno, co dělají všechny živé bytosti v přírodě: oslavují přítomný okamžik.

Vlčí moudrost: Miluj svou rodinu. Starej se o ty, kteří ti jsou svěřeni. Nikdy se nevzdávej. Nikdy si nepřestávej hrát.

Stovky let stará indiánská legenda vypravuje, že v nitru každého člověka prý od nepaměti stále bojují dva vlci. Jeden je černý jako uhel a představuje zlobu, nenávist, žárlivost, vztek, závist, sobeckost, namyšlenost, hrubost, smutek, faleš a sebelítost. Druhý je sněhově bílý, představuje lásku, radost, naději, skromnost, laskavost, soucit, štědrost, věrnost a důvěru.
Ptáte se, který vlk v boji vyhraje?  Ten, kterého více krmíte…

Zdroje informací: Radingerová E. H.: Moudrost vlků;
vsechnoovlcich.webnode.cz; selmy.cz/vlk; wikipedia.org

Diplomová práce o vlcích v kultuře od Kateřiny Ulmanové. ZDE